Jak ji přijmout? O tom, ale i dalších tématech odcházení jsme si povídali s vedoucí Poradny a poradenskou pracovnicí Cesty domů.

Smrt je součástí života. Přesto je stále tabuizovaná a možná více než třeba před sto lety. Proč podle vás tomu tak je?

Asi bychom museli zabrousit do historie naší společnosti. Když to hodně zjednoduším, po téměř celé dějiny lidstva dominovalo lidskému prožívání ztotožnění s celkem a komunitou. Od pravěku přes středověk bylo umírání také jeho běžnou součástí, ale s příchodem západní moderní éry a rozšířením individualismu se tato zkušenost stále více stávala soukromou. Sociologové také někdy mluví o „vytěsnění zkušenosti“, rodiny postupně předávaly své blízké profesionálům, kteří nabízejí služby spojené s obstaráním všeho kolem umírání a smrti. Spolu s tím se také naše kultura stále více uzavírá před emocemi, jako jsou hněv a smutek, které ke ztrátě blízkého člověka často patří. A tak jsme se začali vyhýbat smrti i truchlení, a dokud se nás to netýká, nemáme důvod se tím zabývat. Ale když se nás to týkat začne, tápeme, jak se k tomu postavit, právě proto, že se s tématem a s ním spojenou praxí nepotkáváme a vyhýbáme se jí.

V roce 2021 jsme ve výzkumu mapovali téma smrti a umírání na školách. Mimo jiná zjištění se také ukázalo, že děti se tématu moc nebojí, zato učitelé velmi. Možná se to dá vyložit tak, že smrt do života přirozeně patří a náš vztah k umírání se komplikuje až v průběhu života tím, jak nás formuje společenské nastavení.

Existuje návod, jak přijmout smrt, která k životu patří?

Vyhýbání se tématu úlevu nepřináší. Spíš naopak. Když pak někdo z našich blízkých umírá, vtrhne nám to do života náhle, jsme nepřipravení, zaskočení, znejistění, nedostává se nám podpory komunity, chybí nám sdílená zkušenost, nemáme k dispozici rituály. Může se nám to vracet třeba i v podobě strachu a úzkosti ze smrti a umírání. Na to, jak přijmout, že smrt k životu patří, asi není jedna odpověď. Pro někoho je odpověď ve spirituální sféře, pro někoho v osobní filosofii. Někdo jiný to nepotřebuje zasazovat do nějakého rámce, koloběh života je pro něj prostě fakt. Myslím, že obecně by bylo užitečné, aby se smrt a umírání opět staly součástí naší sdílené zkušenosti už od dětství.

Když z našeho života odchází nejbližší člověk, můžeme cítit bolest, vztek, bezmoc… Jak s tím pracovat a alespoň částečně si ulevit?

Za nejdůležitější bych považovala si veškeré emoce prostě dovolit. Ztráta blízkého člověka je nesmírně smutná, ať už přichází kdykoliv. Zároveň nová realita po ztrátě často obnaží mnoho z předchozího života. Emoce bývají silné, různorodé, mnohdy ambivalentní, proměnlivé. Lidé si přejí s nimi nějak pracovat, něco dělat, nějak to opravit, urychlit, aby už to nebylo. A často si to možná víc než truchlící sám přeje jeho okolí. Většinou motivováno strachem o truchlícího člověka, vlastní bezmocí, protože se nedaří nějak to zlepšit, i když by si to moc přáli. Jenže ono to asi nejde zlepšit ani urychlit. Truchlení (i to anticipované- tj. v době očekávání úmrtí) je proces hojení a nelze než ho nechat proběhnout. Bez hojení není uzdravení. Takže největší úlevou možná paradoxně může být přijmout to tak, jak to je, a vydržet v tom být. To, co může pomoct, je prostor pro sdílení. Možnost si povídat o všem, co ztráta přináší, bez tlaku na změnu, s respektem ke všemu, co truchlící prožívá, bez ohledu na to, jak dlouho to prožívá. Vše je v pořádku. A hledat zdroje posílení, které truchlícímu umožní dát procesu hojení tolik času, kolik je třeba. Takovými zdroji mohou být vedle sdílení třeba vzpomínání, rituály, nebo úplně běžné věci, jako příroda, pohyb, knihy. Cokoliv, co dává truchlícímu smysl. A to i v případě, že by to nikomu jinému smysl nedávalo. 

Co dělat v případě, že to ale sami nezvládneme? Kde hledat pomoc?

Zkušenost (historická i naše poradenská) ukazuje, že potíže lépe zvládáme překlenout s někým dalším spíš než sami. Určitě je dobré hledat ve svém okolí, obracet se na své blízké a hledat pomoc a podporu u nich, protože tato „přirozená síť“ zahrnuje spoustu užitečných zdrojů pro zvládání těžkostí. Pokud mezi blízkými podporu nenacházíme, určitě stojí za to hledat ji u odborníků, poradců pro pozůstalé, terapeutů apod.

• Mgr. Petra Černá, vedoucí Poradny a poradenská pracovnice v Cestě domů, vystudovala sociální práci na Filozofické fakultě UK. Absolvovala komplexní výcvik krizové intervence a kurzy zaměřené na různé přístupy v práci s pozůstalými. Pracovala v Centru Paraple, kde měla na starosti fundraising, a jako projektový manažer působila v České asociaci paraplegiků. Poradnu Cesty domů vede od roku 2020.

https://www.cestadomu.cz/lide/petra-cerna