Všichni si myslíme, že víme, co jsme prožili. Pamatujeme si první den ve škole. Rozchod. Zápach nemocnice. Dovolenou u moře. Slova, která bolela. Jenže – je to opravdu tak, jak si to vybavujeme?

Podle psychologů paměť není jako videorekordér, který přesně ukládá a přehrává realitu. Naopak – je to živý, tvůrčí proces, který se neustále mění. Každé znovu-vybavení vzpomínky je trochu jako přepis scénáře. Čím častěji si něco připomínáme, tím více si to upravujeme. A právě tahle „nepřesnost“ je zásadní nejen pro náš život, ale i pro terapii.

Vzpomínka = 50 procent fakt, 50 procent interpretace

Neuropsychologové upozorňují, že většina našich autobiografických vzpomínek není přesná, ale smyšlená kombinace skutečnosti, emocí, očekávání a kontextu. Podle studie Americké psychologické asociace si lidé po třech měsících správně vybaví v průměru jen 60 % detailů běžné události a zbytek buď zapomenou, nebo nahradí jinými informacemi (často převzatými od jiných, z médií nebo domyšlenými). Zvláště emoce hrají při ukládání paměti zásadní roli – čím silnější emoční náboj, tím zkreslenější vzpomínka může být. Mozek totiž ukládá to, co bylo „významné“, ne to, co bylo „přesné“.

Proč je to důležité v terapii?

Protože do terapie si nepřinášíme fakta, ale příběhy. A ty příběhy – naše „paměti“ – ovlivňují, jak sami sebe vnímáme, rozumíme svému chování, jak posuzujeme druhé a především, jaké emoce nás drží.

Například: Klientka si roky „pamatuje“, že ji matka nikdy nepochválila. Ale v terapii zjistí, že si chválu nedovolila přijmout. Klient má za to, že ho opustil otec – ale později si vybaví, že jako dítě on sám odmítal kontakt kvůli pocitu zrady. Někdo si „jistě“ vzpomíná na situaci z dětství – ale ukáže se, že si ji možná „vypůjčil“ ze vzpomínky sourozence nebo jednoho z rodičů.

Terapie pak neřeší, co „opravdu“ bylo, ale co si myslíme, že bylo – a jak to ovlivňuje náš život tady a teď.

Falešné vzpomínky existují a jsou přesvědčivé

Slavná psycholožka Elizabeth Loftus už v 90. letech prokázala, že lze u lidí uměle vytvořit falešnou vzpomínku.
Stačí sugesce typu: „Pamatuješ, jak jsi zabloudil v obchodě, když ti bylo pět?“
A až 25 % účastníků si vzpomnělo – včetně detailů, které si „doteď nepamatovali.“ To neznamená, že máme nevěřit své minulosti. Ale že každá vzpomínka je výklad – ne kronika.

Co s tím? Pomáháme přepsat příběh

V terapii často pracujeme se vzpomínkami ne jako s fakty, ale jako s osobními příběhy, které si vyprávíme o sobě a světě. Terapeut pak není detektiv, ale průvodce při znovu-napsání příběhu tak, aby byl pravdivý a zároveň léčivý.