V předchozím rozhovoru jsme si s Petrou Černou, vedoucí Poradny a poradenskou pracovnicí Cesty domů, povídali o přijetí smrti. V tomto díle se zaměříme na to, jak co nejvíce ulehčit odchod našeho blízkého.

S tím, jak se cítíme my, může souviset i to, jak se cítí umírající – je to tak?

Nedá se to zobecnit, ale na Vaši otázku lze odpovědět, ano, může to souviset. Lidově se říká, že emoce jsou nakažlivé, a tak když umírající vidí, že pláču, může mu mě být líto. Když vidím, že je smutný on, budu také smutná. Když se bojí, budu se možná víc bát o něj. Když panikařím, může se prohloubit i nejistota nemocného. Záleží samozřejmě na míře. Pokud jsou emoce příliš zahlcující, je dobré s nimi pracovat. Nicméně vzájemné sdílení je to, co nám umožňuje projít těžkou situací opravdu spolu, ne jen vedle sebe. Nemocní a jejich blízcí někdy mají snahu navzájem se před svými emocemi chránit. Ale emoce do takové situace patří a prožívat je společně může být podpůrné. Je důležité zdůraznit, že to, jak lidé takovou situací procházejí, bývá opravdu různé. Mnoho lidí silné emoce nepociťuje a i to je úplně v pořádku.

Co nikdy umírajícímu neříkat, nebo jak se před ním nechovat?

Na to asi neexistuje žádná norma. Každý jsme jiný. To, jak se chováme a mluvíme, tomu odpovídá. Záleží také na tom, jak byli lidé v rodině zvyklí spolu komunikovat dříve, i na tom, co všechno spolu zažili. Obecně se asi dá říct, že s umírajícím by se mohlo zacházet citlivě a trpělivě, s respektem k jeho obtížím i k tomu, jak je subjektivně vnímá. Na místě je určitě také respekt blízkých umírajícího k sobě samým, ke svému prožívání a svým silám.

Co můžeme udělat pro to, aby se ten, kdo nám odchází, cítil s námi dobře?

Na to také nevidím jednoznačný návod. Doporučit lze postarat se o pocit bezpečí umírajícího. Tím myslím, jak v otázce péče fyzické, tak psychické nebo spirituální. Každému může pocit bezpečí zajistit něco jiného. Základem je otevřeně mluvit o tom, co nemocný potřebuje. Dávat mu najevo, že jeho přání slyším a snažím se pro jejich naplnění udělat to nejlepší, co můžu. Slova – to nejlepší, co můžu -jsou důležitá. Ne vždy je možné přání umírajícího bezezbytku splnit a je užitečné otevřeně komunikovat svoje síly a hranice, hledat realizovatelnou cestu. Obecně, citlivá otevřenost a autenticita jistě přispívají k větší pohodě.

Lze pro něj udělat něco navíc? Aby si své poslední chvíle na tomto světě užil a třeba na chvíli zapomněl na své bolesti, na to, že odchází?

Myslím, že to hlavní, co se dá udělat, je zajistit pro nemocného paliativní péči. Ta je vždy multidisciplinární, stará se o fyzickou i psychickou pohodu nemocného, věnuje se jeho spirituálním potřebám a intenzivně podporuje také rodinu umírajícího. Dříve jsem několikrát mluvila o potřebě naslouchání, otevřenosti, autenticity. To samozřejmě není lehké. Komplexní podpora, kterou nabízí paliativní péče, může napomoci i k tomu. 

Když nás pak nejbližší opustí, co je pro nás v tu chvíli nejdůležitější?

Opět se dá jen zopakovat, že pro každého je důležité něco jiného. Tak si to v tu chvíli dovolme, ať je to setrvání někde v tichu, zapálení svíčky, pláč, bušení do zdi nebo nějaký alkohol. Někdo chce ještě zemřelého držet za ruku, někdo se raději vzdálí. Někdo chce být u oblékání, někdo to raději nechá na profesionálech. Podobně to, myslím, platí i pro celé následující období po smrti blízkého člověka. Nejdůležitější je naslouchání sobě samému a hledání toho, co je zrovna pro mě důležité a podpůrné. Zmínit musím, že za významný považujeme rituál rozloučení. Vůbec to nemusí být klasický pohřeb. Pro ty, kterým takové pojetí rozloučení nevyhovuje, se v poslední době objevuje řada možností alternativních pohřbů. Může to ale být i něco úplně soukromého, piknik, koncert, výlet do míst, které měl zemřelý rád. Možnostem se meze nekladou.

Zkrátka je v pořádku si dovolit jakékoliv pocity a dělat cokoliv, co nám dává smysl. A to tak dlouho, jak to potřebujeme.

• Mgr. Petra Černá, vedoucí Poradny a poradenská pracovnice v Cestě domů, vystudovala sociální práci na Filozofické fakultě UK. Absolvovala komplexní výcvik krizové intervence a kurzy zaměřené na různé přístupy v práci s pozůstalými. Pracovala v Centru Paraple, kde měla na starosti fundraising, a jako projektový manažer působila v České asociaci paraplegiků. Poradnu Cesty domů vede od roku 2020.

https://www.cestadomu.cz/lide/petra-cerna