Jako psycholog pracuje PhDr. Ing. Martin Pospíchal, Ph.D. s dlouhodobě nemocnými a s jejich blízkými. Je předsedou psychoonkologické sekce České lékařské společnosti JEP, lektorem výuky psychologie na Univerzitě Karlově v Praze a také školitel v rámci Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze. Zabývá se vlivem psychiky na imunitní systém a zdraví. Zaměřuje se na téma zvládání psychické zátěže a stresu jak u pacientů po prodělaném onkologickém onemocnění, tak i osob na exponovaných manažerských pozicích a ve zdravotnictví.

V našem rozhovoru se zamýšlí nad potřebami onkologických pacientů a také nad tím, jak klíčová je dobrá psychická kondice pečujících osob nebo blízkých lidí v jejich okolí. „Existuje takové pravidlo: Rozhodli jste se být oporou dlouhodobě onkologicky nemocnému? Pak si vyberte jednoho či raději dva lidi ve svojí blízkosti, kteří budou zase oporou vám,“ vysvětluje Martin Pospíchal, který v tomto případě hovoří z vlastní zkušenosti. Sám doprovázel mladého onkologicky nemocného člověka ve své vlastní rodině. „A i když jsem, z oboru a profesionál, tak i pro mě bylo dodržování tohoto pravidla velmi důležité.“

Pane Pospíchale, jak byste popsal iniciativu Linkos?

Podle mého názoru je to aktuálně nejlepší informační portál pro onkologicky nemocné, jejich blízké a odborníky. Lze tam najít velké množství kvalitních a ověřených informací k onkologickému onemocnění. Má několik různých sekcí, z nichž jedna je určena právě pacientům a jejich rodinám.

Duševnímu zdraví dlouhodobě nemocných je věnovaná celá konkrétní část portálu www.linkos.cz (podrobněji „Pomoc v nemoci“ zde), nebo také projekt MysliProtiRakovině (podrobněji zde). Zabývají se právě psychikou a jejím možným zapojení při zvládání náročné nemoci. Pacienti a jejich blízcí zde mohou najít řadu užitečných informací pro zvládání nemoci.

Ve zkratce: Pokud chce někdo vyhledávat kvalitní a ověřené informace k onkologickému onemocnění, tak www.linkos.cz, by měla být první volba. Je to také ústřední web České onkologické společnosti, která sdružuje onkology a další odborníky zabývající se léčbu rakoviny.

Co přesně podle vás onkologičtí pacienti řeší v průběhu svého onemocnění? Ať už se bavíme o stránce psychické nebo fyzické?

Víte, je velmi těžké tyto dvě stránky oddělit. Onkologické onemocnění a jeho léčba zasahuje obě. Zkusím konkrétní příklad jedné klientky. Můžeme jí říkat třeba Karolína, je jí čtyřicet let, je po rozvodu a má dvě menší děti. Onkologické onemocnění ji nutí řešit – vedle samotné léčby nemoci – také ekonomickou stránku života, tedy jak to dál zvládne finančně; jak to bude s její prací a zda se tam bude moci vrátit; zda bude pokračovat ve sportu, tak jako dříve – ráda hrávala tenis; a velkým tématem je, jak se vypořádat se změnou vzhledu, který léčbu dočasně provází; jak se vyrovnat s vlastním tělem, které může po operacích vypadat v některých případech jinak; zda se nemoc nevrátí… Témat je opravdu hodně a u každého nemocného je některé z nich o něco více dominantní.

Klíčové téma, přítomné snad u všech pacientů, jsou ale vztahy, které příchod nemoci často ovlivní. Když budeme opět konkrétní, a ještě se na okamžik vrátíme ke Karolíně, tak ta se trápí, jak nezatížit děti tím, co prožívá; zda to všechno „ustojí“ i její nový partner, jak si poradit s intimní stránkou soužití po dobu léčby. Mluví také o tom, že její maminka je citlivá a nechce ji informacemi o nemoci „zatěžovat“. Cílem uvedeného není naše čtenáře strašit, ale spíše ukázat, že onkologické onemocnění zasahuje mnoho oblastí našeho života. Mnohé z uvedeného je zvládnutelné, ale je myslím užitečné, aby pomoc pro nemocné i jejich blízké přicházela z více stran.

Jakou konkrétní pomoc tedy tito lidé reálně potřebují? A jde povětšinou o finance?

Finanční stránka je pouze jednou z mnoha. U některý nemocných je dominantní a zde dokáží částečně pomoci různé státní instituce nebo organizace, jako je například Dobrý anděl s přímou finanční podporou (zde) nebo Amelie v sociální oblasti (zde). U některých nemocných naopak finanční stránka není dominantní.

Vedle nezbytné léčby těla lidé potřebují pomoc především při zvládání vedlejších účinků léčby nebo negativního projevu nemoci samotné. Jakákoliv prožívaná bolest se zásadně projeví na kvalitě života.

Mnoho témat se potom promítá do celkového prožívání situace. Zde může pomoci zkušený odborník na duševní zdraví, případně opora v podobě pacientských organizací. Vše výše uvedené (nemoc, léčba, chování lékařů, rodina, finance, budoucnost, změna těla) se ve finále nějak projevuje na úrovni naší psychiky.

Existuje v současné době zajištění psychické podpory pro onkologicky nemocné pacienty? A přibývá jí?

Vedle zmiňovaných pacientských organizací, které dávají některým pacientům dobrý pocit opory, je zde také síť profesionálů. Mnohá onkologická pracoviště mají psychology, či spolupracují s dalšími odborníky v této oblasti. Podrobněji může čtenář vyhledat v tzv. mapě psychoonkologické péče (zde). Dále je zde i řada organizací, které mají velmi zkušené terapeuty, psychology či psychiatry. Mnoho klientů má dobré zkušenosti s organizací ProGaudia, která má v této oblasti dlouholeté zkušenosti.

Možná bychom také mohli upozornit na dvě „nízkoprahové služby“, které jsou zdarma: jednou je psychoonkologická poradna (zde), kam mohou klienti psát své otázky, a druhou je linka psychologického poradenství pro onkologicky nemocné (zde), kam mohou volat.

Nečekaný příchod nemoci navíc nezatíží jen samotného nemocného, ale také jeho blízké a vztahy mezi nimi. V takových situacích jsou různá doporučení či konkrétní odborná pomoc velmi důležité.

Pracujete také s rodinnými příslušníky? 

Pokud se řekne „onkologické onemocnění“, tak si většina lidí představí „toho nemocného člověka“. Na něj se soustředí většina péče – lékařské, psychologické, sociální, lázeňské apod. Na jednu stranu je to pochopitelné, na té druhé víme, že celá situace dopadá i na lidi v jeho nejbližším okolí.

Zkusím opět jeden příklad, půjde o rodiče onkologicky nemocné pětileté holčičky. Dopad, který nemoc měla na tyto rodiče, z pohledu psychiky, byl větší (pokud to vůbec můžeme takto soudit) než na nemocnou holčičku. Tedy prožívání rodičů se nám zdálo výrazně intenzivnější, než u ní. Asi je to pochopitelné, oni více myslí na budoucnost, přehrává se jim v mysli více různých scénářů. Je dobré si připomenout, že dopad na blízké může být intenzivnější než na samotného nemocného. A nemusíme mluvit jen o malých dětech a jejich rodičích, obdobné příklady najdeme i v rodinách mezi dospělými.

Dalším příkladem by mohla být nemocná dáma, která onemocnění v rámci možností zvládá (jak sama uvádí), ale pro jejího partnera je to podle ní „o dost náročnější“. V takových situacích bych rád podpořil blízké onkologicky nemocných, aby se nebáli opřít o lidi v jejich blízkosti či odborníky. Existuje takové pravidlo: „Rozhodli jste se být oporou dlouhodobě onkologicky nemocnému? Pak si vyberte jednoho či raději dva lidi ve svojí blízkosti, kteří budou zase oporou vám.“ Víte, mám zkušenost s doprovázením mladého onkologicky nemocného člověka ve vlastní rodině, a i když jsem „z oboru a profesionál“, tak i pro mě bylo dodržování tohoto pravidla velmi důležité. Další doporučení k tomuto tématu mohou čtenáři nalézt zde, v článku Jak být oporou a nezbláznit se.

Jak vy, zdravotníci, zvládáte nemoc blízké osoby? Jaké jsou vaše nejčastější problémy nebo obavy?

Je to taková otázka na tělo. Zkusím odpovědět dle mé vlastní zkušenosti a toho, jak se o tématu bavíme s kolegy. Příchod nemoci mezi naše blízké znamená, že všechny ty naše „psychologické a terapeutické tituly“ začínají malinko blednout, když to trochu odlehčím.

Na jedné straně můžete mít výhodu ve smyslu „že o nemoci něco víte“, na straně druhé se tato výhoda může velmi rychle „otočit proti vám“. Někdy možná víte „až přespříliš“, máte v paměti řadu náročných osudů některých klientů. Na straně druhé, já sám jsem měl možnost potkat klienty, kde počáteční prognóza nebyla příliš příznivá a nakonec to dopadlo velmi dobře. Také vím, že současné léčba dokáže mnohým velmi pomoci.

Zkrátka „těch informací“ má profesionál v hlavě někdy více, než je pro řešení jeho osobní situace užitečné. Opět i pro nás „profesionály“ platí: nebát se opřít o kolegy či supervizory tak, abychom mohli nadále dělat svoji práci, neovlivňovalo nás to přespříliš. Prostě nestát v této náročné životní situaci sám. To bych doporučil všem kolegům, nemocným, ale i jejich blízkým.