Rozhovor s MUDr. Zuzanou Šnajdrovou
Psychickou podporu potřebují nejen nemocní, ale také všichni, kteří se o ně pečují. Do této skupiny patří i lékaři, sestry a zdravotnický personál. O tom, jak potřebná je psychická péče pro pacienty a také o tom, jak terapeuty využívá nemocniční personál, jsme si povídali s vedoucí lékařkou geriatrické ambulance pražské Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského.
Ve vaší nemocnici již dlouho fungují terapeuti, kteří docházejí přímo k lůžkům pacientů a poskytují jim psychickou podporu. Jak jejich práci vnímáte?
Ano, docházejí k nám terapeuti z neziskové organizace PRO Gaudia, se kterou spolupracujeme už celých 17 let. Od začátku jsem přesvědčená, že je úžasné, když můžeme moci pacientům psychickou podporu poskytnout a nabídnout. Terapeuty využíváme v řadě situací a musím říct, že jejich práce je pro nás velkou pomocí. K onkologickým pacientům je například velmi často posíláme již ve chvíli, kdy pacient ještě diagnózu neví, ale už se mu leccos honí hlavou. Víme, že člověk má nádor, ale potřebujeme ještě pár dnů, abychom mohli diagnózu dotáhnout do stavu, kdy pacientovi řekneme nejen A: „Máte nádor“, ale abychom byli schopni říct i B: „Budeme s tím dělat toto…“. V diagnostice jsme o krok napřed a pacienty informujeme postupně. Terapeuty ale oslovujeme i v případě, že diagnózu pacienta již známe a je potřeba seznámit s ní jeho samotného ale i rodinné příslušníky. Často se s žádostí o psychickou podporu obracíme i v situacích, když se k nám pacient vrátí a jeho stav se jakkoliv vyvíjí.
Hodí se pomoc terapeuta i u pacientů bez onkologické diagnózy?
Samozřejmě. Velmi dobře fungují terapie například u pacientů s dlouhodobým zdravotním problémem, kde je léčba dlouhá. I kdyby šlo „jen“ o bolest zad, kdy se stav nelepší. Jako lékařka často cítím, že si pacient potřebuje popovídat, ale kvůli pracovní vytíženosti na něj bohužel nemám čas a ani potřebnou erudici.
Na lůžkovém interním se často setkávám i s pacienty s jiným onemocněním, například s těžkým kardiálním selháním, kdy je člověk nakročený ke stavu, že jeho život končí. Třeba to nebude za týden, ale víme, že se k nám do nemocnice ještě párkrát vrátí. Jeho stav ale směřuje k relativně, nebo hodně rychlému konci. Jde o zátěžové situace, které mnohdy nezvládá ani rodina pacienta a přítomnost terapeuta je v tuto chvíli velmi nápomocná.
Vzpomínáte si na nějaký konkrétní příklad, kdy terapie jasně pomohla?
Je jich spousta. Může jít o zpracování nové informace závažné diagnózy nebo akceptování vlastní smrtelnosti. Pamatuji si na situaci, kdy asi 90ti letá dáma umírala na těžké srdeční selhání a prosila Boha, aby si ji vzal k sobě. Rodina to viděla, ale báli se vzájemně o tom mezi sebou mluvit. Po asi týdenní terapeutově i mojí snaze se ale „komunikační kanál“ mezi rodinou a babičkou otevřel. Probrali reálný stav, vzájemně si řekli, jak se mají rádi a že všichni vědí, že její život končí. Druhý den v klidu v přítomnosti rodiny zemřela. Jen potřebovala jakési ujištění od rodiny, že „smí odejít“. Jsou to svým způsobem krásné situace, kdy se něco i přes nelehkou situaci odblokuje a zklidní.
Jindy je to jenom náš dojem, že obtíže člověka jsou spíše psychické než fyzické a v takovém případě potřebujeme pozadí nemoci trošku odkrýt. Někdy jde o nabídku pacientovi, že k tělu patří i duše a kdyby potřeboval, má možnost si popovídat s někým, kdo ho vyslechne. Ten člověk to třeba ani nevyužije, ale má tu možnost a může ji v případě potřeby kdokoli využít.
Psychickou podporu v podobě supervizí a individuálních setkání poskytuje ve vaší nemocnici PRO Gaudia i zdravotnickému personálu. Máte s ní nějakou osobní zkušenost?
Mám. Na supervizi jsem sama začala docházet zhruba před deseti roky. Byla jsem po delší nemoci a došlo mi, že tentokrát nejde jen o běžný infekt, ale i o dlouhodobou únavu a psychické vyčerpání. Tehdy jsem si už asi podruhé takříkajíc „sáhla“ na syndrom vyhoření.
Je dobře, že se o syndromu vyhoření dnes už běžně mluví. Ani věřící člověk mezi milými kolegy v církevní nemocnice a s dobrým rodinným zázemím není proti vyhoření imunní. Dokud ho nezažijete, připadá vám strašně vzdálený. Poprvé mě od syndromu vyhoření zachránil odchod na mateřskou dovolenou. Podruhé, tedy před zmiňovanými deseti lety, to začalo teplotou a zvýšeným CRP. Ulehla jsem tehdy na čtvrt roku, neschopná se vrátit do práce. Tehdy mi konečně došlo, že můj stav je částečně psychický. Bylo mi jasné, že buď se sebou začnu něco dělat, nebo možná budu muset svou práci opustit, protože je velmi náročná. Potřebovala jsem v sobě zpracovat stres, který v práci zažívám, a najít si vnitřní zdroje, a to člověk neudělá sám. Obrátila jsem se proto na terapeutku PRO Gaudia. Jednak byla po ruce a jednak jsem dobře věděla, jak funguje u pacientů. A nelituji.
Asi po dvou letech pravidelných setkávání jsme si řekly, že už je to dobré a že naši spolupráci ještě dotáhneme do určitého momentu. Ve chvíli, kdy tento moment nastal, jsem ale zjistila, že to bez supervize nejde, že se bez ní alespoň jednou měsíčně prostě neobejdu. Pokaždé potřebuji něco vyventilovat nebo zpracovat. Ať už jde o komunikaci s kolegou, těžkého pacienta, náročné příbuzné pacientů, organizační změny na oddělení, nebo vliv mé práce na rodinu. I lékař a zdravotník je prostě jen člověk.
Co Vám supervize přináší?
Spoustu věcí. Mám se komu vypovídat, aniž by to museli poslouchat moji příbuzní. Uvolním stres v práci, protože je nás málo, pacienti jsou hodně nemocní, pořád zvoní telefony, lidé jsou naštvaní, pořád na nás někdo někde čeká, sestřičky jsou ve stresu. Jde o vyventilování mého stresu, hledání řešení, aniž bych tím způsobila stres ostatním. Já si v tom nacházím cestičku, jak na sebe nebýt nepříjemní, nacházím si vnitřní zdroje. Když se člověk ve stresu utopí, pak už nenajde nic. Už jenom skutečnost, že se mám možnost vypovídat, mi pomáhá nacházet drobné radosti. Díky pravidelným supervizím jsem si odžila i leccos z domova, vztahové věci, kdy něco funguje a něco nefunguje. Všechno souvisí se vším. Nemůžu sem chodit jen s tím, jak se chovám k pacientům. Naše práce je tak široká, že potřebuje širokou škálu možné podpory, abychom se nesesypali.
Bylo něco, co pro Vás bylo v supervizi překvapivé?
Občas překvapím sama sebe, k čemu si v ní sama dojdu a jak uvolňující a potřebný ten proces je.