Kolikrát jsme si v hlavě položili otázk:  Jsem ještě normální? Je normální, že jsem takhle smutná? Neměla bych být šťastnější? Proč mě všechno tak rozčiluje – to se mnou něco není v pořádku?

Žijeme v době, která má velkou tendenci pojmenovávat, zařazovat a diagnostikovat. A to může být v mnoha případech dobré – například když se díky pojmenování problému (např. úzkostná porucha nebo ADHD) člověk konečně dostane k účinné pomoci. Ale když začneme běžné emoce považovat za „poruchu“, ztrácíme kontakt s tím, co to vlastně znamená být člověkem.

„Normální“ je často velmi úzký rámec

Psychologové i terapeuti upozorňují, že společenské představy o tom, co je „normální“, jsou často nejen zúžené, ale i nerealistické. Tlak na výkon, neustále dobrou náladu, stabilitu, pozitivní mindset a emocionální klid je tak silný, že vše mimo něj začínáme vnímat jako problém.

Ale realita lidského života je složitá a zcela odlišná. K běžnému životu patří únava, smutek, pochybnosti, podrážděnost, apatie, zmatek nebo zlost a nejsou to hned příznaky poruchy. Často jsou to přirozené reakce na nepřirozené okolnosti. Není divné, že se cítíme „divně“ ve světě, který často divný je.

Patologizujeme to, co nás má chránit

Například úzkost. V přiměřené míře je zdravá – varuje nás před nebezpečím, motivuje k přípravě, upozorňuje na hranice. Ale místo toho, abychom se ptali:„Co mi ta úzkost chce říct?“ se častěji ptáme: „Jak ji rychle potlačit, abych mohla fungovat?“

Terapeuti upozorňují, že právě strach z nepříjemných emocí nás často uzavírá do bludného kruhu: čím víc se je snažíme umlčet, tím víc sílí. Podobně je to i s emocemi jako smutek, osamění, vztek nebo stud. Ty všechny mají své místo – a často teprve skrze ně se dostáváme k hlubším tématům svého života.

Když hledáme pomoc, i když bychom spíš potřebovali pochopení

Dnes je běžné, že lidé přicházejí do terapie s pocitem, že je s nimi něco zásadně špatně.
Cítí se „rozbití“, „nefunkční“, „jiní než ostatní“. Ale v mnoha případech se nejedná o psychickou poruchu, ale o přirozenou reakci na chronické přetížení, tlak okolí, osamělost, nedostatek bezpečných vztahů nebo dlouhodobé popírání vlastních potřeb.

Psychoterapie v takovém případě není nástroj na „opravení“, ale prostor pro porozumění.
Nejde o to být tzv.„normální“, ale pochopit sám sebe, vnímat své emoce jako smysluplné a dovolit si je prožít bez studu.

Lidskost není diagnóza

Potřebujeme společnost, která si přestane plést citlivost s labilitou, únavu s leností, nesouhlas s konfliktností a smutek s depresí. Potřebujeme vnímat, že psychická odolnost neznamená být pořád silní, ale znát své limity. „Být normální“ je často jen jiný název pro „nezlobit, nevyčuhovat, nekomplikovat.“ Ale co když právě v té „nenormálnosti“ je naše jedinečnost a síla?