Matka dvou synů, si prvně v prsu po vleklé nemoci nahmatala bulku. Později o prso a také o dělohu přišla. Byl to pochopitelně velký zásah nejen pro její tělo, ale také pro její psychiku. Jak nyní vysvětluje v našem rozhovoru, pro psychickou pohodu pacienta je nejdůležitější lidský přístup a pomoc profesionálů i rodiny.

„Hledala jsem širší psychologickou pomoc a po několika měsících jsem narazila na stránkách OZP na paní doktorku Kunertovou z neziskové organizace PRO Gaudia, která mi předepsala nezbytné léky a poslala mě na terapii k Pavle Dolákové,“ popisuje Michaela, která díky včasné pomoci dokázala svoji nemoc úspěšně překonat.

Michaelo, jak jste odhalila to, že něco není v pořádku?

Že něco není v pořádku, jsem cítila už asi rok před tím, než jsem si nahmatala v prsu bulku. Měla jsem oslabenou imunitu, byla jsem nezvykle často nachlazená, virózy a infekce se vlekly déle než obvykle.   Celkově jsem se necítila „ve své kůži“.

Jaký byl přístup lékařů? Přišla podle vás pomoc dostatečně rychle?

Moje praktická lékařka reagovala okamžitě. Dala mi žádanku do Mammacentra a do týdne jsem měla termín na mamograf a sono, kde se ukázalo, že kromě bulky mám v prsu také mikrokalcifikace. Ještě ten samý týden mi odebrali vzorek na biopsii a za čtrnáct dní mi byl sdělen výsledek.

Jaké byly vaše pocity, když jste se dozvěděla o vážnosti vašeho onkologického onemocnění?

Úleva. Konečně jsem po tak dlouhé době věděla, co se mnou není v pořádku. Paní doktorka z Mammacentra mi vysvětlila, že vzhledem k mikrokalcifikacím, ze kterých by se mohly vytvořit další nádory, mi vezmou celé prso, dostanu hormonální léčbu a budu zdravá. Byla jsem ráda, že nebudu muset chodit na chemoterapii. V rodině máme babičku, která si prošla rakovinou prsu před 20 lety a rok před mou bulkou měla recidivu a odstranili jí obě prsa. Stále žije a statečně s nemocí bojuje. Ta byla také první, komu jsem po sdělení diagnózy volala.

Vyhledala jste nějakou organizaci nebo odborníka poskytujícího psychickou pomoc? Bylo to hned na začátku nebo až v průběhu léčby?

Před operací jsem několikrát volala na Avon linku, kterou obsluhují Bellisky a linku Amelie, kde jsem se radila ohledně zaměstnání, nemocenských dávek a později také invalidního důchodu. Současně jsem si v sobě stále nesla úzkost z celého toho roku, kdy jsem nevěděla, co se s mým tělem děje, a také ze ztráty zaměstnání a tudíž i z budoucnosti. Hledala jsem tedy širší psychologickou pomoc a po několika měsících jsem narazila na stránkách OZP na paní doktorku Kunertovou z neziskové organizace PRO Gaudia, která mi předepsala nezbytné léky a poslala mě na terapii k Pavle Dolákové. Obě dvě se mnou prošly těžkým obdobím po odstranění prsu a rychlou hormonální změnou po odstranění dělohy a vaječníků – což bylo velmi náročné období a oběma za to velmi děkuji.

Hradila tuto psychickou pomoc zdravotní pojišťovna?

Zdravotní pojišťovna mi hradila psychiatrická sezení a léky, terapie byla hrazena z prostředků organizace PRO Gaudia. Já jsem přispívala pouze minimální částkou.

Jak vaši nemoc psychicky zvládala a zvládá vaše rodina a přátelé?

Partner týden plakal. Starší syn měl zkušenost se svou babičkou, o které už jsem se zmínila dříve, a tak to celkem zvládal. Pro mladšího syna, který byl tou dobou ještě v pubertě, to byla „jen zase nějaká nemoc“. Ale postupem času, když mě po škole nacházel doma unavenou a s bolestí, si začal uvědomovat, že to asi bude něco vážnějšího. Přátelé byli úžasní, měla jsem v nich velkou oporu, stejně jako v celé rodině.

Jak postupovala léčba?

Bylo to velmi rychlé – bulka a odstranění prsu se odehrálo během necelých dvou měsíců. Takže šok dozníval postupně. Když už jsem byla psychicky celkem stabilizovaná, musela jsem podstoupit totální hysterektomii, po které nastala náhlá hormonální změna. Znovu jsem se psychicky úplně rozložila. Měla jsem velké úzkosti, depresivní stavy a panické ataky.

Proces, který jste během léčby musela podstoupit, byl určitě velmi náročný, stejně jako operační zákrok, který jste podstoupila. Jak jste vše psychicky zvládala?

Jak už jsem říkala, bylo to psychicky opravdu náročné, ale jak paní doktorka Kunertová, tak paní Doláková tu pro mě byly, když jsem je potřebovala. S velkým lidským nasazením mi pomáhaly to celé co nejlépe ustát.

Co podle vás pacientky s tímto typem onemocnění potřebují slyšet?

Spíš mě napadá, co slyšet nechtějí: „Ty se máš, budeš mít nový prsa a zadarmo.“ „Tak na to nemysli a buď zase jako dřív.“ Než chytré rady potřebují spíše lidský přístup, který jim pomáhá necítit se jako pacientky.

Aktuálně jste v doléčovacím procesu. Navštěvujete stále nějakou psychickou podporu?

Stále beru nízkou dávku antidepresiv, která mi pomáhají jednak s tím, že život neprožívám tak dramaticky jako dřív, a současně také s vnímáním bolesti, která je spojena s postmastektomickým bolestivým syndromem a s vedlejšími účinky hormonální léčby. Intenzivní psychoterapii jsem po roce ukončila, ale stále si nechávám u paní doktorky otevřená vrátka.

Zúčastnila jste se focení v rámci projektu Bellis.  Jaký to byl pro Vás zážitek?

Asi narážíte na můj příběh a fotografii uveřejněnou na stránkách Bellisek. To bylo trošku jinak. Dcera mé kamarádky studuje uměleckou školu a potřebovala nafotit nějaký projekt. K nám domů vlastně původně přišla nafotit jen mého mladšího syna, ale celé se to nakonec vyvinulo úplně jinak a vznikla z toho krásná kolekce fotografií, na které je zachycen náš společný vztah s rakovinou. Jednu z fotografií jsem poslala Belliskám a na jejich návrh jsem k ní sepsala svůj příběh, který i s fotografií zveřejnily na svých webových stránkách.