Rodiče, kteří se zatajeným dechem vyhlížejí příchod potomka, a kteří jsou vzápětí vyrváni z vlastních představ nadcházejícího života zjištěním, že je dítě postižené, čelí neskutečně zákeřné a záludné situaci. Nastupuje šok v plném významu toho slova.

Reakce na diagnózu a vliv postižení na přijetí

Přijetí diagnózy dítěte je logicky zatíženo oním šokem. Vyslechnutí diagnózy vyvolává ohromnou úzkost a bolest. A tento stav může trvat u každého z manželů či partnerů (nebo blízkých příbuzných) různě dlouhou dobu. Rozdílnost reakce může vést k prvním partnerským či rodinným konfliktům. Brzy se pak objevuje takzvaná druhá fáze, odmítání. Rodiče či vychovatelé si odmítají situaci připustit, popírají ji nebo se snaží najít viníka všeho neštěstí.

Přijetí reálného stavu věci je ovlivněno také tím, o jaký typ postižení se jedná. Zvlášť těžkým úzkostem čelí rodiny s mentálně postiženými dětmi.

Často se také ukazuje, že na to, jakým způsobem rodiče situaci přijímají, má vliv i příčina postižení. Rodičům se obecně lépe zpracovávají postižení vzešlá z infekční příčiny, protože jde o „vliv zvenčí“. U genetických příčin mají mnohdy tendenci hledat vinu u sebe a z celé situace se obviňovat. Zdaleka nejhůř se ale s postižením vyrovnávají, když je příčina neznámá.  

Vina odvádí myšlenky

Hledání viny je příznačné pro oba rodiče. Matky prý často hledají vinu u sebe. Vina se hledá ale i u partnera, či jeho příbuzných. To vše má samozřejmě velmi často špatný vliv na partnerský vztah, ve kterém se objevují konflikty a neshody, které mohou vést k jeho konci.

Potlačování viny má z části za následek psychosomatické projevy. Přijatá vina bez smíření zase vyúsťuje v depresi, hluboký smutek a sebedestruktivní chování. A patologickou se může stát i snaha o vyrovnání se se situací.  

Když už rodič své obavy a pocity vysloví, bývá běžnou reakcí okolí jejich zlehčování. Často se tak děje z nevědomosti. Okolí nechápe, co se v člověku odehrává a neví, jak reagovat.

Vliv přijetí a zpracování diagnózy na dítě

„Může se stát, že matka postiženého dítěte přehnaně pečuje o jeho potřeby, a brání tak separaci od něj a dítěte od ní, vybuduje si výlučné postavení v péči o dítě a tímto chováním, které znesnadňuje fungování celé rodiny, brání i léčbě svého traumatu,“ uvádí pro web Šance dětem psycholožka Michaela Mrowetz jako následek chybně zpracovaného pocitu viny. Je důležité se o péči o postižené dítě podělit, protože pro jednoho člověka je to prostě moc. Pečující potřebuje především zůstat ve fyzické a duševní pohodě, protože jinak nemůže dál pečovat o kohokoli dalšího.   

Mentálně postižené dítě vnímá svět a samo sebe skrze své rodiče. To, jak rodiče zvládají situaci, má vliv i na něj. Spoluurčuje, jakou zátěží pro dítě samotné postižení bude. Interpretace rodičů je klíčová.

Profesor Zdeněk Matějček, světově uznávaný dětský psycholog, hlásal, že povinností pečujícího je udržet se v dobrém tělesném i fyzickém stavu. V roce 2000 sepsal „Desatero zásad“ v péči o děti s postižením, kde mimo jiné uvádí, že je na místě obětavost, ale ne obětování se. Pro dítě je důležité, aby rodiče, vychovatelé i jeho blízcí žili normálním a klidným životem. Aby se dokázali ze života radovat, a tak vytvářeli sobě i dítěti hezké prostředí. To považuje profesor Matějček za jejich první a poslední službu.