Vždycky všechno zařídíte. Vyslechnete. Pohlídáte. Pomůžete. Nikomu neříkáte ne, protože přece víte, jaké to je, když někdo něco potřebuje. A pak – jednoho dne – už prostě nemůžete.

Jste podráždění, vyčerpaní, objevují se zdravotní potíže, úzkosti, nespavost. Možná už nejde ani vstát z postele. Možná ani nedokážete říct, co se přesně stalo. Jen víte, že takhle to dál nejde.

Přehnaná laskavost

Psychologové o tom mluví jasně: přehnaná laskavost, nadměrná empatie a potřeba zachraňovat ostatní může být stejně destruktivní jako chronický stres nebo toxické vztahy. Jen má mnohem přijatelnější masku – a proto si jí dlouho nevšimneme.

Když pomoc druhým znamená zradu sebe

Pomáhat druhým je skvělá věc. Ale když to děláme na úkor vlastního zdraví, energie, času a identity, přestává to být zdravá laskavost. Stává se z toho potřeba být potřebná, únik od vlastních emocí a důkaz vlastní hodnoty. A za touhou pomáhat někdy stojínízké sebevědomí, naučený vzorec z dětství („musím být hodná, jinak mě nebudou mít rádi“), nebo třeba strach ze selhání.

Co se děje s tělem a psychikou?

Podle výzkumu publikovaného v Journal of Behavioral Medicine mají lidé, kteří dlouhodobě upozaďují své potřeby, výrazně vyšší riziko:

  • úzkostných poruch – až o 35 %,
  • syndromu vyhoření,
  • psychosomatických obtíží – migrény, problémů se zažíváním, nespavosti,
  • emoční otupělosti nebo pasivní agrese.

Navíc bývají častěji využíváni okolím, protože “on/ona to stejně udělá“.
A co je nejhorší – postupně ztrácí kontakt se sebou samotnými. Nevědí, co chtějí. Neumí si říct o pomoc. Necítí radost – jen povinnost.

Známky, že pomáháte moc

Zkus si odpovědět na tyto otázky:

  • Jsem na sebe stejně laskavá jako na ostatní?
  • Umím říct „ne“ – bez pocitu viny?
  • Když pomáhám druhým, cítím radost?
  • Vím, co potřebuji já sama?

Pokud si na převážnou část otázek odpovíte ne, je možná čas přehodnotit, koho v životě vlastně zachraňujete – a koho tím zraňujete. Pomáhat druhým je v pořádku. Ale ne tehdy, když přitom opouštíme sami sebe. Dlouhodobé potlačování vlastních potřeb vede k psychickému i tělesnému kolapsu. Zdravá empatie začíná u nás. Terapie může pomoct znovu najít zdravé hranice a vlastní hlas.