Na Martinu Izingovou v pětadvaceti letech zaútočil bývalý přítel a polil ji roztokem kyseliny sírové. Způsobil jí závažné popáleniny. Dva týdny bojovala o život. Následná léčba a rehabilitace byly obzvlášť náročné. Chemikálie jí zasáhla obličej a oči a Martina Izingová tak přišla o zrak.

Sama říká, že v sobě objevila vnitřní sílu, o které neměla tušení. Ta jí pomohla zvládnout náročné období, vytrvat v léčbě i rehabilitaci. A hlavně ji dala odhodlání naučit se žít bez zraku.

Po pár letech se setkala se Simonou Rýdlovou, ženou, která si též prošla těžkým popáleninovým zraněním. Obě se shodly, jak jim v době léčby chyběla možnost promluvit si s někým, kdo si prošel stejnou zkušeností. Obě ženy to navedlo na myšlenku založit platformu, která by lidem s popáleninovým zraněním nabídla prostor pro sdílení (zkušeností, rad aj.). Burn Fighters dnes fungují nejen jako platforma pro sdílení, ale i jako osvětová organizace pořádající besedy pro potřebné, ale i pro zdravotníky.

Mimo jiné byl v roce 2023 uveden film o Martině Izingové s názvem Moje nová tvář.

Z jiných rozhovorů vím, že jste v době léčby postrádala někoho s podobnou zkušeností, s kým jste si mohla popovídat. Co byste teď z pozice, kdy již tu zkušenost máte, řekla svému tehdejšímu já?

To je těžká otázka. Asi bych Martině řekla, ať vydrží, ať se nevzdá. Ať dělá, co dělala před tím a že to bude dobrý, nebo minimálně lepší.

Měla Martina tendenci nevydržet?

Samozřejmě. Léčba byla opravdu psychicky, nejen fyzicky náročná. Měla jsem dost často propady. Že bych přemýšlela o sebevraždě, to ne. Na to jsem odvahu neměla. A mám se přece jen ráda. Nebo jsem se měla ráda i v tom stavu, v jakém jsem byla. Propady ale byly velice časté. Byla jsem celou dobu pod psychologickým i psychiatrickým dohledem a léčbou.

Z vašich mediálních výstupů působíte jako člověk s energií a nadšením, které není u mnoha lidí časté. Co vám ve zpracování traumatu nejvíce pomohlo?

Nad tím také často přemýšlím, i proto, že se mě na to hodně ptají. Ale byly to pozvolné krůčky. A cesta byla pomaloučká. Nebylo to hned. To ani nejde po takhle šílené události, aby byl člověk po půl roce zpátky ve formě. Nejhorší byly první dva roky. Hodně mi pomáhala rodina. Paradoxně se naše rodina ještě více stmelila.

Pak to ale byla nějaká moje vnitřní síla, kterou jsem si dlouho neuvědomovala. Říkala jsem si, že to nemůžu vzdát. Protože mi pomáhali doktoři, kteří udělali neuvěřitelný kus práce, abych vůbec přežila. Léčba byla nesmírně náročná. I proto jsem si říkala, že to nemůžu vzdát (směje se).

A měla jsem opravdu ale někdy sto chutí to vzdát, protože mi to na začátku vůbec nešlo. Učila jsem se orientovat, pamatovat si, kde mám na stolečku lůj na rty, nebo nabíječku. Ztrácela jsem se v nemocničním pokoji.  

A stejně to bylo i doma. Zaplňovala jsem si úkoly čas. Nechodila jsem do práce, měla jsem se jen léčit. A takhle jsem postupovala, až jsem začala chodit do práce. A pak jsme začaly s projektem Burn Fighters. A prostě najednou jsem tam, kde jsem.

A tady ten oslí můstek trval kolik let? Nebo měsíců?

Let, určitě let. Nejhorší byly ty první dva a půl roku. Po nich jsem začala chodit do práce, začala jsem masírovat. Už to, že jsem začala chodit na kurz do Prahy, pro mě bylo lepší. Že jsem neměla za úkol jenom samotné léčení. A díky zaměstnání už jsem si připadala zase platná.

Zranění mě vytrhlo z normálního světa. Byla jsem mladá aktivní holka, ráda jsem cestovala. A najednou ze mě byl člověk, o kterého se musí dvacet čtyři hodin denně pečovat. Neuměla jsem si ani dojít na záchod. Bylo to opravdu těžké.  Strašně nemám ráda, když jsem na někom závislá. To pro mě byl hnací motor nenechat to na ostatních, ale opravdu se postarat sama o sebe.

V nemocnici jste byla pod dohledem psychologa. Přišel někdo hned, nebo jste si řekla?

Mám s tím hodně rozdílné zkušenosti. Psychology jsem za tu dobu potkala tři. Pokaždé přišli, nemusela jsem si říkat. Ani nevím, jestli by mě to v té době napadalo. Byla jsem opravdu mimo a netušila jsem, co popáleninové zranění způsobí.

První kontakt byla paní psycholožka a ta byla hodně divná. Když to řeknu jemně. Neměla jsem z ní dobrý pocit, ani se mi nepředstavila. Myslela jsem, že to je uklízečka.

A to bylo v nemocnici?

To bylo v plzeňské nemocnici. Když mě převezli do Prahy, tak za mnou přišel nový psycholog. K němu jsem vlastně chodila následných deset let. A naše práce pak byla hodně podrobná. Netýkala se už jen úrazu. I díky němu jsem tam, kde jsem. Vděčím mu za hodně.
Psychologická péče pro mě byla důležitější než psychiatrická. Tu jsem měla asi půl až tři čtvrtě roku. Později jsme si s mým psychologem řekli, že to zkusíme bez ní. Ale zpočátku byla antidepresiva určitě potřeba.

Je důležitý ještě říct, že ne každý si s každým psychologem sedne. Je potřeba, aby se lidi na sebe nacítili.  Psychologové se od sebe liší. Sama jsem měla velké štěstí.

Asi byste doporučila lidem, kdyby se s psychologem, jak říkáte „nenacítili“, že má smysl hledat dál?

No určitě. Dneska, když to vidím kolem sebe, by každý druhý potřeboval psychologa. Nebo trochu pečovat o svou duši. I v dnešní době je to dost stigmatizované. Hodně lidí řekne „Jé, on je blázen, když potřebuje psychologa,“ ale to si já nemyslím. Doporučila bych to každému.

Podpora rodiny jako klíčový faktor

Říkala jste, že jste měla ohromnou podporu rodiny a přátel. Jaké to je bez takové podpory?

Hodně vnímám, že když lidé mají  horší sociální zázemí, tak je to velký problém. Zranění se těžko snáší, když nikoho nemáte. Nedovedu si představit, že bych se neměla kam vrátit. Mohla jsem zpátky k rodičům, což v pětadvaceti taky není úplně běžné. Ale spousta lidí, co by se dostala do mé situace, by mohla skončit v ústavu. Moji rodiče mohli říct, že se nezvládnou starat o někoho, kdo je popálený a nevidí. Dřív to tak bylo často, nevidomí lidé se jednoduše umístili do ústavu.

Měla jsem velké štěstí. Máma zůstala doma, jezdila se mnou dvakrát denně na rehabilitace. Táta mě každý týden vozil do Prahy. Režim se v naší rodině musel přizpůsobit mému zranění a léčení. Bez té podpory bych se s tím nepopasovala.

Měla jste dvě zranění. Byla jste popálená a bojovala život. A také jste přišla o zrak. To jsou pro život fatální záležitosti a dvě traumata, se kterými je třeba se vypořádat. Vnímáte dneska, jestli jedno nebo druhé bylo složitější?

To se strašně těžko posuzuje. Ani nemůžu říct, jestli jedno bylo méně horší než druhé. Oči byly asi méně náročné, co se týče bolestivosti. Bylo tam pár bolestivých zákroků, ale ne jako u popálenin. Tam je to jen o bolesti ať už při operacích, nebo následně po nich.

Ale později bylo náročnější přivykání si na zrakový hendikep. Jizvy mě neomezovaly v běžném životě. Ale zrak extrémně. Byla jsem odkázána na pomoc ostatních. Kdybych měla jen jizvy, tak neřeším, že si nedojdu na tramvaj. Že si nepřečtu knížku. V tomhle je ztráta zraku náročnější.

Kdybychom se vrátily k rodině. Měla byste doporučení pro ostatní, kteří se dostanou do podobné situace, co dělat a naopak nedělat? Co říkat a čemu se vyhnout?

My to hodně probíráme na našich popáleninových srazech a i na přednáškách. Nám všem se stávalo to klasické: „Ale to bude dobrý“. Někdo, kdo si tím neprošel, nemůže vědět, jak se cítím. Jak může vědět, že to bude dobrý, když to třeba dobrý není nebo nebude? Takže tohohle se vyvarovat.

A vždycky je fajn se dotyčného zeptat, o čem se chce bavit. Jestli se vůbec bavit chce. Setkávali jsme se s tím, že třeba mě kamarádka řekla, že se bála mi říct, že čeká miminko. Aby mě neranilo, že ona zažívá krásný období života a já to nejhorší. Já jsem jí říkala, no ale to by pro mě bylo vytržení z toho šíleného žití v nemocnici. Běžné starosti lidí mě vždycky vytrhly z toho mého „ošklivého“. A byla jsem ráda, že s nimi mohu sdílet jejich život.

Nebo dost často jsem slyšela „Ale já si tady před tebou nebudu stěžovat“. Když se někdo s někým rozešel a povídal: „To oproti tobě nejsou žádný starosti“. Takhle jsem to já třeba nevnímala. To, že se mi stalo něco hrozného, neznamená, že se přestaneme bavit o běžných věcech.

Řekla bych, že nejlepší bylo, když ke mně moji kamarádi přistupovali normálně. 

Bavili jste se později v rodině, co prožívali oni. Jestli se nebáli říct si o pomoc?

Bavili jsme se o tom hodněkrát.  Mě na tom celém zranění hodně štvalo, že to zasáhlo celou naši rodinu. Že o mě měli desítky dnů ne-li týdnů strach, jestli vůbec přežiji. Strach poznamenal celý chod naší rodiny. Když si kdokoliv představí, že by se to stalo jeho dítěti, sestře, kamarádce, tak to nikoho nenechá chladným. Mně trhalo srdce slyšet dědu, jak brečel, když jsme se konečně viděli.

Máme několik článků na našem webu, kde si lidé mohou přečíst pohled maminky, kamarádky, nebo sestry. A vždycky to je emotivní čtení.

Je to trauma, které se dotýká celé rodiny a je nutné to tak brát. Nemusí se stydět, že jsou plní bolesti, přestože oni nejsou ti „zranění“.

Určitě. I na těch popáleninách se poskytuje pomoc blízkým. Vždycky, když za mnou ségry přijely, mohly využít psychologickou pomoc. A není ostuda o pomoc požádat. 

Burn Fighters jako platforma ke sdílení

Se Simonou Rýdlovou, se kterou vás seznámila novinářka a režisérka Jarmila Štuková, jste spoluzaložily organizaci Burn Fighters. Co pro vás bylo motivací?

Právě to, jak nám v nemocnici chyběl někdo, kdo si prožil něco podobného. Přála jsem si popovídat s člověkem, který měl stejné zkušenosti. A díky Jarmile jsme se potkaly se Simčou. Jak jsme si popovídaly, shodly jsme se, jak nám tohle chybělo. Mít kamarádku, se kterou můžete probrat, jaké to je se před někým svléknout, když máte jizvy. Nebo když nemáte vlasy. To s běžným člověkem nenasdílíte.

 Onkologičtí pacienti mají podpůrné skupiny. A my vlastně nemáme nikoho. I v nemocnici jsem o to prosila. Byla tam paní, o které jsem věděla, že má stejnou zkušenost – taky měla popáleniny od chemikálií. A nebylo to možné, ať z důvodů možné infekce nebo tak něco. Bylo mi to líto. Vždyť ona prožívala to samé co já! Měla své zranění nějaký půl rok přede mnou. Něčím si už prošla, tak proč bych se jí nemohla zeptat? Když jsme se setkaly se Simčou, ona už měla několik let po úrazu, já jen dva. Mohly jsme si vyměnit zkušenosti. Co nám pomáhalo na jizvy, jaký to je jít na rande. To bylo úplné „wow“. Najednou je tu někdo, s kým to mohu sdílet!

A to nás dovedlo k nápadu na platformu, kde bychom se setkávali s ostatními popálenými a pomáhali jim. Nasdíleli jim naše zkušenosti, aby si neprocházeli tím, co my. Budeme jim nápomocní a budeme tu pro ostatní.

Co hodnotíte za dobu fungování Burn Fighters jako největší úspěch? Podařilo se naplnit cíl setkávání, nebo se to směřování přehouplo a pozměnilo?

Vlastně obojí. Každý rok pořádáme sraz pro popálené, kde se potkáváme s lidmi, kteří si úrazem prošli a potřebují podpořit. Nebo se poradit. Mohou se na nás obrátit už v nemocnici, nebo když řeší, jak se správně starat o jizvy.

Zároveň jsme se těsně před covidem zaměřily na prevenci ve školách. A to je teď naše největší téma, nebo náplň práce. Na besedách s dětmi sdílíme naše příběhy. Radíme jim i s první pomocí a jak úrazům předcházet.

Také děláme přednášky pro zdravotní personál. Ať už pro ty, co pracují, nebo se zdravotníky teprve stanou. Opět sdílíme naše zkušenosti z nemocnice, co nám tam chybělo, co bylo naopak fajn. Co říkat a neříkat. Máme na to extrémně dobré ohlasy. Máme teď mnoho poptávek na takové besedy. Doufáme, že to zvládneme v následujícím roce.

Je ve zdravotnictví něco, co byste řekla, že je vyloženě špatně?

Spíš se hodně zaměřujeme na dobrou komunikaci, na to, co se s pacientem děje nebo bude dít. Klademe důraz na empatii. Dost často se nám stávalo, že lékaři empatičtí nebyli. Nebo pacienti neměli dostatečný přístup k informacím. Doktor jim to řekl z doktorského hlediska, už ale nebyl prostor se doptat, co to znamená. Co mají čekat, co se bude dít.

Ze zkušenosti ze společných srazů, co je pro popálené zpočátku nejtěžší z hlediska psychiky?

Určitě, že ty jizvy a popáleniny jsou nadosmrti. To už prostě nezmizí. Hodně se řeší, jak budou vypadat, co se s nimi dá dělat. Bavíme se o následné péči a rehabilitacích. Nebo je propojíme s odborníky.

Často jizvy táhnou, když se jim člověk nevěnuje. Mají tendenci deformovat ostatní části těla. Pokud máte jizvu třeba na krku, nebo měkkých částech těla, hůř se s ní manipuluje. Když se na to člověk vyprdne, tak to není dobrý. Člověka pak čekají reoperace a začíná se znovu.

Taky se tam ale často smějeme. Vyměňovali jsme si zážitky po narkóze, jaké jsme měli sny. Jaké to je, když vám píchnou morfium do žíly. Často tam je černý humor a nás to baví.

S jakými popáleninami se nejčastěji setkáváte? Dá se říct, co je nejnebezpečnější?

S Jarmilou Štukovou jsme spolupracovaly na preventivní kampani 70 stupňů, která je zaměřená na úrazy batolat v domácnosti. Tam nejčastěji dochází k opařeninám. 70 stupňů, protože čaj i káva mají po zalití 70°C.

Stačí opravdu chvilička. Pro děti jsou zranění fatální, u nich je kritických už nějakých 10 % popálenin. A často už to bývá 2. nebo 3. stupeň. Popáleniny horkou tekutinou jsou jedny z nejzávažnějších a nejčastějších.

Má druh popáleniny vliv na míru traumatu a jeho zpracování?

To asi není otázka pro mě, to bude na odborníka nebo lékaře. Ale když se takhle setkáváme, tak každý, kdo si popáleninovým zraněním projde, je traumatizován a není to jednoduché.

Hodně se setkáváme s tím, že teenageři lezou na vagony. A tam je vůbec štěstí, když přežijí. Máme k tomu kampaň „Vagonáři“.

To jsou jedoucí vagóny?

Ne, normálně odstavené vagony. Jdou si tam udělat fotku. Tam se ani nemusíte dotknout drátů. Stačí, že proběhne elektrický oblouk a dá vám to ránu.

To se právě stalo Simče. Měla popáleniny na skoro 70 % těla z toho asi 40 % měla 3.stupeň.

Kdybychom se vrátili k zpracování psychického traumatu, řekla byste, že v tomhle u nás ta péče dostupná? Vy jste pokračovala s psychologem z nemocnice, je to běžné, že zůstanete u psychologa z nemocnice?

To úplně nevím, já bohužel ve svém okolí spíš vidím, že lidé často psychologickou pomoc nevyužijí. A to není dobře. Myslím, že si každý svého doktora může najít. Dneska není problém, že by péče nebyla dostupná. Může to být ale i otázka financí. Každopádně v nemocnici je péče hrazená pojišťovnou.

Samozřejmě dneska se k tomu stále lidi staví tak nějak „já to přece nepotřebuju“. Četla jsem někde hezkou věc, že když máte zlomenou nohu, jdete k doktorovi. Ale když máte zlomenou duši, tak se všichni léčí doma nějak svépomocí. To zvlášť nepomáhá.

Opravdu mnoho z těch lidí pak už v té psychologické péči nepokračuje? Nahrazují to třeba vaše setkání?

Určitě. My si nehrajeme na žádné odborníky, nesnažíme se to suplovat. Ale sami jsme si tím prošli, tak zkrátka máme ten prožitek a zkušenost. Jsme schopny lidi podpořit, motivovat je. Ale když se nám někdo ozve, snažíme se je motivovat, podpořit, povzbudit, aby vytrvali a nevzdávali se. Myslím, že se nám to daří, že máme dobré zpětné vazby.