Psychoterapeutka a výkonná ředitelka neziskové organizace PRO Gaudia z. ú v rozhovoru promluvila o své profesi, ve které poskytuje vážně nemocným pacientům na lůžku, ale také jejich blízkým, psychickou podporu.Proč je dostupnost těchto služeb v Česku problematická? A hradí ji zdravotní pojišťovny?

Pavlo, popsala byste, co je běžnou pracovní náplní terapeuta v PRO Gaudii?

Znamená to poskytovat psychickou podporu nemocným lidem v nemocnicích – přímo u lůžka. Zároveň poskytujeme v ambulantní péči psychickou podporu vážně nemocným lidem a jejich blízkým.

Co od vás potřebuje pacient v běžném denním životě slyšet? Jsou to slova podpory nebo lítost?

Je to člověk od člověka, každý má jiné potřeby. Já si myslím, že člověk toho nepotřebuje tolik slyšet, jako spíše být slyšen. Musí vědět, že bude vyslechnutý a někdo je na místě jen a pouze pro něj. Sedět a naslouchat. Lidé často nechtějí své nejbližší okolí zatěžovat svými problémy nebo obavami. Mají k tomu různé důvody. Někdy jim pomůže také pohled z venku. Nejdůležitější je, že tam pro ně někdo je a naslouchá jim.

Jak je to, Pavlo, s dostupností těchto služeb? Hradí je pojišťovna? Případně kde vás vyhledat?

Co se týká dostupnosti těchto služeb, to je v České republice komplikovaná otázka. Aby byla psychoterapie hrazenou službou tak je potřeba kontaktovat klinického psychologa, který má smlouvu s pojišťovnou. Ze svých osobních zkušeností z dob pandemie vím, že jsou také pojišťovny, které svým pacientům přispívají i na psychoterapeutickou podporu. Tedy službu, kterou nemusí poskytovat klinický psycholog.

Jaké jsou tyto částky?

Liší se, jsou různé a vždy je potřeba ověřit je u konkrétní pojišťovny. Ale myslím si, že z jejich strany jde o velmi vstřícný krok. V PRO Gaudii se soustředíme na fyzicky nemocné pacienty, na jejich blízké a na pacienty, kteří umírají. Pomáháme jim celé toto období zvládat. Proto se také snažíme získávat peníze z veřejných zdrojů a od soukromých dárců, abychom tuto psychickou podporu mohli poskytovat buď zdarma nebo za minimální poplatek, který pacienta ani jeho rodinu nezatíží. Je potřeba si uvědomit, že když člověk vážně onemocní, ovlivní to také míru, do jaké může nebo je schopen pracovat. Někdy to jde, jindy ne. Občas člověk musí peníze investovat do něčeho jiného, do jiných zdravotnických pomůcek a výživových doplňků.

Často nemohou pracovat ani blízcí nemocného pacienta.

Přesně tak. Rodina o něj musí pečovat nebo jsou v rodině malé děti a také ty vyžadují péči. Když je taková maminka čerstvě po chemoterapii, tak musí odpočívat, protože se necítí dobře. Pokud do toho všeho běhá po domácnosti malé dítě, péče o něj automaticky přechází na jiného člena rodiny. Ten tím pádem nemůže pracovat. Snažíme se tedy získávat finance, aby naše služby byly cenově dostupné.

Jaký je přístup nemocnic vůči vašim službám? Jste jejich parťáci?

Ano. V Praze už asi 18 let spolupracujeme s Nemocnicí Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem. Je to pro mne hezká spolupráce v tom, že se k pacientům chovají opravdu moc hezky. Velmi dobře vnímají, že se pacient nemusí cítit dobře, je smutný nebo má úzkosti, mohl se také dozvědět negativní diagnózu. Ale nemají tolik prostoru se každému z pacientů individuálně věnovat. Proto volají nás, abychom přišli a konkrétnímu pacientu se po psychické stránce věnovali.

Jak moc je podle vás provázaná psychická pohoda s tou psychickou?

Říká se veselá mysl půl zdraví. Nevím, jestli lidé musejí mít nutně veselou mysl, ale jsem přesvědčená, že psychická pohoda napomáhá zvládání procesu uzdravování.