Hana se stará o svou maminku, která onemocněla Alzheimerovou chorobou. Jako terapii si v roce 2020 naordinovala blog, kde se od té doby vypisuje ze všech problémů spojených s péčí o maminku. V roce 2023 byl tento blog nominován na cenu Magnesia litera. Díky tomu příběhy získaly i knižní podobu.

Jak jste v knížce Puberťačka před důchodem popsala Alzheimerovu chorobu?

Představila jsem si ji jako takového chlapíka, typem sňatkového podvodníka.  A protože Alzheimer je takové neosobní jméno, začali jsme mu doma říkat Ali. Je to krátké, svým způsobem roztomilé a hlavně z toho čiší lidskost. Ali je človíček, který se v podstatě živí mozkem pacienta, přitom se mu vtírá do přízně, vymýšlí s ním kdejaké ptákoviny, cestuje s ním po galaxiích a dimenzích. Člověk s Alim se úplně změní. Ať už je to povaha, návyky, chutě, ale i náhled na svět. Je to prostě takový záškodníček.

Ali je jakoby další postavou vaší knížky.

Ano, v podstatě babi naprosto ovládá. V jeho zajetí však není jen ona, ale my všichni.  Ali je poťouchlý, zlomyslný, dělá si z nás všech srandu a zkouší, co vydržíme.

Je to takový ten čertík na rameni, že ano?

Ano, je to sranda doslova na každém kroku. Snaží se vás vytočit, ale občas i pobavit. Je to dost náročné, protože ty vlny jdou opravdu v tak rychlých cyklech, že z toho jde občas hlava kolem. Jak nemoc postupuje, tím je ta jízda rychlejší. Přestože by se dalo říct, že je každý den stejný, tak je vlastně úplně jiný.

Mamince byl diagnostikován Alzheimer v roce 2020, kdy začíná děj knížky?  

Daleko dřív. Maminka se k nám přistěhovala někdy v roce 2011 nebo 2012, kdy jsem s hrůzou zjistila, že je alkoholička. Dokázala vypít i dvě láhve denně. To, že má špatnou paměť, jsme tedy přikládali právě alkoholu. Jednou jsme šli k doktorce, které se to moc nezdálo a udělala babi takový ten základní test s hodinami a bylo jasno. Od té doby jsme začali chodit na psychiatrii. Doma jsme se s partnerem, který dělal na směny, střídali. To ještě byla babi schopná být třeba i 12 hodin doma sama.

Že jde do tuhého, jsme zjistili, až když nám ji jednou v noci musel hledat vrtulník. Chtělo se jí na záchod, vyběhla ven z branky, protože doma to jaksi nebylo ono, a pak už netrefila zpátky. To bylo koncem roku 2020.  To byl zlom a já pak musela zůstat doma.

A kdybyste měla říct na jakou nejzábavnější historku vzpomínáte, jaká by to byla? Je to třeba ta s vrtulníkem?

Vrtulník byl boží, ano, ten byl boží. Teď to máme skoro každý den, zrovna včera nám zase málem utekla na ulici, protože nám vyváželi septik, zapomněli jsme klíč v brance a málem byla zase pryč. Teď má prostě období, kdy chce pořád domů, takže si vždycky stoupne a řekne: „Tak já vám za všechno děkuju a jdu.“ A vyrazí bez hole, bez oblečení, prostě jde.

Včera jsem se jí ptala, jak se jmenuje a ona vyjmenovala asi pět jmen, které jsem v životě neslyšela. Nebo dneska, dneska mi tvrdila, že nesnídala. Prostě nevíte, jestli se máte smát nebo brečet.

Jak to přežíváte Vy? Blog je pro Vás asi únikem.

Určitě, kvůli tomu ten blog vznikl. Začínala jsem mít psychické problémy, byla jsem na antidepresivech, měla jsem problémy se spaním. Antidepresiva mě strašně ničila, protože jsem měla křeče v nohách.  Nebyla jsem kolikrát schopná se na ně vůbec postavit. Pak jsem je vysadila a začala jsem psát blog. Je to pro mě relax. Nevím, jestli bych to bez něj zvládla. Prostě vždycky, když se něco stane, tak si to s Alim na tom blogu pořádně vyřídím a je zase dobře. Je to terapie. Únik.

Jak vypadá Váš den? Čtete spolu třeba knížky?

Babička celý život luštila křížovky. Taky pořád mastila karty, žolíky. Nic z toho už ale nezvládá. Mámu nemůžu nechat samotnou v podstatě nikdy, vstávám k ní i v noci. Občas i pětkrát nebo šestkrát, takže mám permanentní spánkový deficit. Je to náročné. Máme malé hospodářství. Třicet slepic, dvě kachny, zhruba deset koček, do toho domácnost, musím taky něco uvařit, uklidit, nakoupit a ono už toho prostoru na nic jiného moc nezbývá.

Co byste poradila dalším, jako jste vy, pečujícím o své blízké s Alzheimerovou chorobou?

Hlavně aby se nestresovali. Spousta lidí, kteří ty maminky, tatínky, dědečky a babičky mají hodně rádi, špatně snášejí takové to zlé období. Je potřeba si to všechno odosobnit. Já jsem vztah s mámou neměla moc hezký, takže o ni pečuji, jako kdyby to byl kdokoliv cizí. Nemám v tom tolik citů a daleko líp se mi k tomu přistupuje, nedělá mi problém jí usadit, když zlobí. Nesmíte se nechat vláčet, týrat, nechat na sebe křičet. Je potřeba prostě určit hranici, kam si ještě toho člověka pustit a kam už ne. Ta hranice je tak důležitá, protože jinak vás ta nemoc semele dřív než ty maminky, tatínky, babičky a dědečky. Ti to díky výpadkům paměti vydrží.

Co ráda děláte ve volném čase? Co může ostatním pomoci?

Strašně ráda tancuju. Než měla maminka mrtvici, dala jsem ji spát a mohli jsme jít třeba na koncert, vytancovat se, vyhulákat, vyřádit. To pomáhalo. Ale i kdyby člověk třeba jen válel sudy, prostě cokoliv, pomůže mu to se uvolnit, odreagovat se a jít dál.  Mít něco svého, udělat si nějaký svůj kouteček, ráj nebo něco, co je jenom jeho a do čeho může investovat tu nahromaděnou energii, kterou potřebuje, a odkud se mu vrátí.

Nedávno mě oslovila paní, která založila projekt Energie slov. Je to platforma pro začínající autory. Ideální místo, kde se můžete ze všeho vypsat. Já tam mám třeba příběhy, které bych v sobě ráda nějakým způsobem ukončila. Uzavírám v nich dohodu s mým bývalým manželem. Omlouvám se mu za to, že jsem si ho přitáhla do svého života, aby na mě byl zlý a tím mi dal důležitou životní lekci S každým příběhem mu něco odpustím. Až dokončím vyprávění, budeme oba volní. Takže jestli někdo rád píše nebo si myslí, že by psaní pro něj bylo nějakým způsobem taky terapií, tak tohle je přesně ta vhodná platforma.

Odkaz na blog najdete zde

https://pubertackapredduchodem.blogspot.com