Jana onemocněla rakovinou prsu, když jí bylo 39 let. V tu dobu se právě rozváděla a jejímu synovi bylo pět let.

S pomocí rodiny nemohla vůbec počítat. S otcem se odmala nestýkala, a její matka byla duševně nemocná. S nevlastní sestrou se před lety nepohodla, a i kdyby tomu tak nebylo, Jana věděla, že na ní by se spolehnout rozhodně nemohla. A tak jí nezbylo nic jiného než vše zvládnout sama. Tak si to alespoň na začátku myslela.

Hlavně se nesmím hroutit

Poté co jí lékařka sdělila krutou diagnózu se nezhroutila, to si nemohla dovolit. Myslela jen na to, co bude s jejím synem, kdyby se léčba nezdařila. Ze sdělené diagnózy sice byla v šoku, ale nejhorší bylo to, že neměla nikoho, komu by se svými obavami svěřit. Z hlavy nemohla vyhnat myšlenku, že by její syn mohl vyrůstat bez mámy. Kdo by se o něj postaral? Bývalý muž asi těžko, ten měl sám se sebou co dělat. Mezi přemítáním nad tím, co a jak bude, Jana absolvovala další vyšetření, aby se zjistilo, zda se rakovina nerozšířila jinam do těla. Naštěstí se toto neprokázalo a Jana podstoupila první cykly chemoterapie.

Na konci sil

S postupující léčbou se stávala křehčí nejen fyzicky, ale také psychicky. Chemoterapie jí dávali zabrat čím dál tím víc. Těžko zvládala po dávkách cytostatika, péči o syna, odpočívat mohla, jen když byl syn ve školce, nebo když ho občas pohlídala sousedka. Naštěstí byl její syn z těch klidnějších dětí, uměl si hrát i sám a jak tvrdí Jana, on prostě i když tomu úplně nerozuměl, pochopil, že mamka je nemocná a podle toho se prý i choval. Bod zlomu nastal ve chvíli, kdy Janě změnili chemoterapii. Po páté dávce úplně zkolabovala, její tělo nápor silných protinádorových léků nezvládlo. Týden se nezvedla z postele. Po tu dobu musel bohužel syn k otci, z čehož se Jana obviňovala a čím dál víc se propadala do beznaděje. 

Chemoterapie jí nakonec musela být předčasně ukončena a Jana měla jít co nejdřív na operaci. V té době už byla ve velké psychické nepohodě, a do toho řešila, kdo se o jejího syna postará. Po čerstvé zkušenosti, kdy syn musel trávit více času s otcem, variantu, že by u něj byl opětovně minimálně týden v kuse, zamítla. Obviňovala se ze selhání, a tak když jí lékařka plánovala termín operace, Jana se zhroutila a chtěla operaci odmítnout. Nutně se potřebovala vrátit do práce, starat se o syna. Tak tehdy celou situaci viděla. Naštěstí byla její lékařka natolik empatická, že Janě navrhla návštěvu psychologa a důrazně trvala na bezodkladné operaci. 

Sdílená starost, poloviční starost

I když Jana pochybovala, že by psycholog mohl v její situaci pomoci, nakonec se objednala na konzultaci. Měla štěstí, že v podstatě okamžitě k psychoterapeutce získala důvěru a měla její sympatie. Všechny své obavy ze sebe hned vychrlila, rozplakala se a pak pomalu s psycholožkou hledaly nová řešení. Psychoterapeutka jí pomohla vidět naději na zlepšení a pozitivně ji motivovala ve snaze se uzdravit. Jana už po prvním sezení odcházela uklidněná s novou energií a vírou, že všechno má své řešení. Psychoterapeutické sezení Jana absolvovala i po operaci. Tato setkání jí pomáhala v překonávání překážek a vidění situace v novém jasnějším světle. To se pak odrazilo nejen na jejím duševním, ale také fyzickém zdraví. Po Janu pak byla zpráva o tom, že rakovinu porazila tím nejhezčím dárkem k jejím čtyřicetinám.