Psychoterapie mi v mé situaci člověka, který se staral o umírající maminku, velmi pomohla.

Maminka začala mít na jaře potíže s krví v moči a původně se lékaři domnívali, že se jedná o cystu, pak o kámen. Po spoustě vyšetření bylo zjištěno, že se jedná o nádor na ledvině.  Obě jsme se rozhodly bojovat. Když jsem byla na střední škole, tak měla mamka rakovinu prsu s dobrou prognózou, a také se z toho dostala.

Myslela jsem, že to bude náročné, ale že vše dobře dopadne. Byla jsem připravena mamku podporovat ze všech sil.

Po odebrání vzorků z močovodu atd., tak nám pan doktor řekl, že to vypadá lépe, než předpokládal.  To nám vlilo naději do žil.

Odoperovali jí ledvinu, propustili jí domů a já si vzala ošetřování člena domácnosti.

Po týdnu šla na kontrolu a tam mi pan doktor oznámil (opravdu mně, ne mamince), že rakovina prorostla do ledvinné pánvičky a nejsou dobré vyhlídky.  Je třeba, aby neprodleně podstoupila chemoterapii, která jí ale jen prodlouží život. Vyléčit se to nedá.

To nás srazilo asi na dva dny na kolena a pak jsme se rozhodly opět bojovat.

Ještě před první návštěvou onkologie se u maminky objevily bolesti, nádor jí tlačil na nerv vedoucí k noze. Bolestí nemohla spát. Na onkologii dostala spoustu prášků.

Vždy jsem ji doprovázela. Musela jsem si půjčit vozík a další odlehčovací pomůcky, abychom ty cesty k lékařům, pohyb po bytě a hygienu zvládly. Psychicky to bylo velmi vyčerpávající. Nahoru a dolů, častěji dolů. Maminka podstoupila další vyšetření a stále trpěla většími bolestmi. Ráno před nástupem na chemoterapie, ke kterým jsme obě upínaly všechny naděje, zkolabovala a záchranka ji odvezla na internu. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, jak vše zařídit, abych se o ni mohla starat a nepřišla o práci. V té vší smůle byla v nemocnici dost dlouho, abych dosáhla na možnost dlouhodobého ošetřování. Na chemoterapie už nedošlo, protože by je nezvládla. Byla slabá.

Maminku jsem myla, pomáhala jí s chůzí na toaletu, na kterou časem ani nedošla. Nedokázala se otočit na druhý bok, pokud jsem jí nepomohla. Podávala jsem jí léky, vstávala k ní v noci a za každý den, kdy to bylo stejné a nezhoršilo se to, jsem byla vděčná a modlila se za další. Před usnutím se mi dělalo špatně, jak to vše zvládneme. Nechtěla jsem, pokud to bude jen trochu možné, dát ji do lůžkového hospice. Naštěstí nám pomáhali z Cesty domů, protože bez nich bych péči o maminku nezvládla.

Zdravotní stav maminky se zhoršoval velmi rychle a poslední týden byl znát každý den. Vše jsem dělala na 110%. Nejhorší věc je BEZMOC. Můžete se roztrhat, můžete bojovat a snažit se a není to k ničemu. Vlastně pouze k ulehčení odchodu milovaného člověka. Koukat na to, jak se mění a jak už to vlastně není on, je hrozné. Nikdo, kdo to nezažil, není schopen to zcela pochopit.

Když maminka umřela, tak jsem byla s ní a držela jí za ruku.

Nejdříve musí člověk zařídit plno věcí, pak jsem vyčerpáním jen spala a spala.

Hned po probuzení nemyslíte na nic jiného, než na člověka, který umřel. Máte pocit, že život nemá cenu. Přemítáte, co jste mohla udělat jinak. A i když zjistíte, že jste dělala vše správně, tak vás stejně sžírá beznaděj. Pak přišlo období, kdy jsem nemohla usnout a pořád se mi vracelo vše z těch posledních měsíců. Nemohla jsem se na nic soustředit. To, co jsem byla zvyklá dělat, jsem dělat nemohla – vše mi mamku připomínalo. Nové věci mě nebavily.

Rozhodla jsem se kontaktovat odborníka a požádat o pomoc terapeuta. Potřebovala jsem mluvit s někým cizím, s někým kdo mi porozumí a bude vědět, o čem přesně mluvím. Moji blízcí mi sice chtěli pomoc, ale nevěděli jak. Nechtěla jsme jin dokola opakovat své pocity, kterými bych je jen trápila, a to mi na psychoterapii nedělalo problém.

Na psychoterapii mi nedělalo problém říct, jak moc jsem nešťastná. Po několika návštěvách mi terapeutka dokázala vnést do nastalé situace jiný pohled a já se na některé situace dokázala podívat z jiného úhlu. Terapii jsem už ukončila, ale bez ní bych se nikdy nedostala tak rychle tam, kde jsem teď.

Je možné, že ne každý, kdo prožije stejnou zkušenost jako já, potřebuje terapii. Pokud ji ale potřebuje, měl by na ni mít nárok. Ke skutečnému smíření se situací budu potřebovat ještě hodně času. Kromě trápení a umírání ale dokážu díky terapii myslet na maminku i vesele a zase se mi vybavují i pěkné chvíle, které jsme spolu prožily.  

Boj s rakovinou pro mě byl vlastně i boj se sebou samou. Vedle strachu ze smrti, strachu o mé blízké a hrozných fyzických stavů doprovázejících léčbu, jsem se navíc neustále potýkala s pocity viny. Pocity viny, že si za rakovinu určitě můžu sama nějakými negativními myšlenkami a emocemi. Pocity viny, že se s ní nevyrovnávám dost dobře a že ostatní to určitě zvládají lépe. Dokonce i s pocity nějaké méněcennosti či dokonce hanby, že jsem prostě nějaká “divná”, když mám rakovinu v tak nízkém věku, ve 27 letech.

Bylo hrozné prožívat něco tak těžkého jako je rakovina a navíc zápasit s těmito obviňujícími myšlenkami. I moje rodina viděla, jak se tím trápím, ale byť se opravdu snažili, nedokázali mi pomoci. To, co mi doopravdy pomohlo, přišlo až asi 2 měsíce po vyléčení, kdy jsem i přes úspěšně ukončenou léčbu byla psychicky stále v docela špatném stavu. Byla to psychoterapeutická péče zaměřená přímo na onkologické pacienty a jejich blízké.

Terapeutka mi pomohla pochopit, že jsem si za rakovinu nemohla a že jsem se s ní vypořádávala nejlépe, jak jsem jen mohla. Bylo úplně jiné moct najednou o tom všem mluvit s terapeutkou, která měla navíc tolik zkušenosti s dalšími onkologickými pacienty. Nějakým způsobem mi pomohlo i vědomí, že i další pacienti se potýkají s podobnými myšlenkami a strachy.

Někomu to může připadat banální, ale já ani nedokážu popsat, jak moc mi terapie pomohla a stále pomáhá a jak moc se mi ulevilo. Přála bych si, aby tady pro mě psychoterapeutická péče byla bývala i v průběhu léčby. Zpětně mi přijde hrozně smutné, že jsem na to všechno byla sama a nebyl tu pro mě žádný odborník, který by mi s mým psychickým stavem uměl pomoci.

Terapeutku jsem potkala, tuším, někdy během podzimu 2018 v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze, kde jsem ve svých 27 letech bojovala s vážným průběhem ulcerozní kolitidy. Bylo moc milé, že se v nemocnici někdo zajímal i o duševní stránku pacientů a snažil se nám pobyt zpříjemnit. Už tehdy jsem tušila, že je nemoc psychosomatického původu s velkým otazníkem a že bych si o tom ráda s někým promluvila.

S terapeutkou jsme tehdy navázaly spolupráci a já jsem k ní chodila ambulantně, přibližně jednou za týden až dva.

Celou problematiku psychoterapií vnímám jako ne vždy doceněnou a velmi důležitou. Člověk má nějak pocit, že to přece všechno zvládne sám a že mu vlastně až tak špatně není. Při sezení s terapeutem se mi ale vždycky ulevilo a přinášelo mi to vždy uvolnění.

Je to totiž úplně jiné, mluvit o svých trápeních, pocitech a myšlenkách s někým, koho považujete za odborníka, než když to vyprávíte rodině nebo přátelům. Stejně tak slova psychoterapeuta člověk vnímá jinak a tak nějak je bere víc vážně.

Během sezení došlo k několika „aha“-momentům a chvílím pochopení – porozuměla jsem chování druhých vůči mně, které mi nedalo spát. Také došlo k momentům uvědomění – aha, já vážně pracuji víc, než je zdrávo, a málokdy odpočívám. A také k momentům pochopení a empatie ze strany terapeutky – má zdravotní situace vážně není lehká a mám právo se cítit na dně. Promlouvala ke mně nejen jako terapeutka, ale i jako starší a zkušenější žena, která mi mohla nabídnout svůj nadhled a pohled zvenčí.

Velmi příjemné byly i relaxační a uvolňující terapie na hranici s hypnózou (tak bych to laicky popsala). Umožnily mně alespoň trochu relaxovat svaly dlouhodobě napjaté vnitřním stresem. Po zvládnutí nemoci a návratu do normálního života jsem zjistila, že najednou už nechci dál rozebírat své myšlenky, ale chci zkrátka žít a dívat se dopředu, a to víc než analyzovat minulost. Myslím si, že je to zcela zdravý stav. Nicméně k terapeutce jsem získala důvěru a zůstáváme stále v kontaktu. Když se vyskytne situace, se kterou si nevím rady, neváhám ji kontaktovat.

Vážím si toho, že tam pro mě byla a je a že jsem svou zdravotní tíhu mohla s někým bez výčitek sdílet – a myslím, že můj partner je za to také rád.

Pomoc terapeuta jsem vyhledala poté, co mi byla sdělena diagnóza karcinom prsu v pokročilém
stadiu.

Ze začátku jsem vše viděla pesimisticky a několik prvních sezení jsem v podstatě jen proplakala. Nakonec jsem v sobě ale našla dostatek odvahy a odhodlání s nemocí bojovat. Podstoupila jsem chemoterapii a náročnou operaci a za několik týdnů jsem přišla za pomoc a psychickou podporu terapeutce poděkovat.

Díky psychoterapii jsem si uvědomila, co je pro mě nejdůležitější – žít za každou cenu. Poté, co mi byla sdělena diagnóza, začal u mě boj nejen o život, ale i o čas. Pro výsledek léčby bylo velmi důležité, abych se rychle zmobilizovala a byla schopná zahájit všechny potřebné procedury. Díky terapiím jsem si dokonce dokázala urovnat i některé problémy ve svém životě.

Terapeutická podpora mi byla nabídnuta na oddělení paliativní péče, kam jsem docházela za svou maminkou umírající na onkologické onemocnění. Celý předchozí rok jsme o ni s otcem pečovali doma, takže v nemocniční péči strávila maminka jen posledních šest dní života.

Byla jsem smutná, vyčerpaná a rozhovor s terapeutkou mi pomohl zorientovat se v tom, co ještě můžu a chci pro maminku udělat. Kolik mně samotné zbývá sil a na co ten zbytek chci v nejbližší době použít. Ulevilo se mi, protože jsem si mohla promluvit s někým „zvenku“. Mohla jsem mluvit otevřeně, o všem, o pochybnostech. V hovorech s příbuznými a blízkými členy rodiny se v takových chvílích asi všichni nějak kontrolujeme.

Když maminka zemřela, docházela jsem na terapeutická sezení dalších pět měsíců. Potřebovala jsem si zvyknout na změnu, kterou do mého života přineslo maminčino onemocnění a její smrt. Abych o ni mohla pečovat, přestala jsem před rokem chodit do práce. Teď jsem se potřebovala vrátit zpět, do „normálního života“. Také jsem si uvědomovala, že se potřebuji zorientovat ve svých pocitech a
potřebách, protože poslední rok jsem se přirozeně soustředila téměř výhradně na potřeby nemocné maminky.

S terapeutkou jsem se setkala celkem 18krát. Naše sezení mi umožňovala zaměřit se na péči o sebe, hledat rovnováhu mezi tím, že je dobré hledět jen dopředu a žít („to by po mně chtěla máma“) a zároveň se věnovat vzpomínkám na maminku a poslední náročný rok.

Cítím se teď dobře a mám vnitřní energii. Občasný smutek považuji za přiměřený a hlavně už si ho nevyčítám. Už třetí měsíc mám také novou práci, o kterou jsem moc stála, a jsem v ní spokojená.

Byla jsem zvyklá na svou samostatnost, zdánlivou nezávislost, počítala jsem s tím, že všechno dokážu vyřešit sama a bez pomoci. Nechala jsem si nakládat a často jsem si i já sama nakládala nepřiměřené množství úkolů a cítila jsem zvláštní uspokojení z toho, že zvládnu nezvladatelné a takto že mě vidí i moje okolí.

Před dvěma lety mě moje onemocnění přivedlo do nemocnice a do neznámé situace. Musela jsem si připustit závažnost svého onemocnění a omezení, která z něho plynou. Ještě těžší pro mě bylo přijmout fakt, že jsem závislá na lékařské péči a na pomoci a podpoře svého okolí. Vnímala jsem to nesmyslně jako slabost a selhání. Dodnes děkuji terapeutce, kterou jsme potkala v nemocnici, že tehdy moje pocity vyslechla a začala se mnou pracovat. Vím, že to nebylo lehké.

Poté, co mě moje nemoc přestala bezprostředně ohrožovat, bylo nutné začít měnit moje vnímání
toho, co je důležité. Dobře jsem věděla, jaké chyby mě přivedly do nemocnice, ale bylo těžké je
napravovat. Věřím, že dnes jsem se s obrovskou pomocí terapeutky dostala do stavu, kdy sebe a
svoje zdraví stavím na první místo. Změnila jsem zaměstnání, ve kterém se snažím, aby moje kapacity byly rozumně využívané, nikoliv zneužívané, a když se v jakékoliv oblasti mého života ukáže, že nejsem dokonalá, nehroutím se z toho. Snad mi to vydrží.

Děkuji za pomoc i za to, že už dokážu pomoc přijmout. Během našich setkání mi terapeutka řekla
několik vět, na které nikdy nezapomenu a ze kterých pravidelně čerpám, když přijde nejistota nebo pochybnosti. Jsem moc ráda, že byla se mnou v nejhorším období mého dosavadního života, kdy se u
mě vše měnilo.